Literární historie eviduje celou řadu autorů, kteří byli pro své umění ochotni strádat hmotnou nouzí a živořit na okraji společnosti. Nezná však mnoho osobností, které by byly o svém uměleckém poslání přesvědčeny natolik, že by svůj osobní život dobrovolně zredukovaly na pouhé dějiny vlastní tvorby. Max Zweig (1892–1992), německy píšící dramatik původem z Prostějova, takovým ojedinělým zjevem na literární dramatické scéně byl. Publikace Ivany Cahové se snaží přiblížit českému čtenáři osudy a dílo tohoto asimilovaného židovského autora syceného německou a rakouskou kulturní tradicí, jenž měl v druhé polovině svého života – nechtěnou a ambivalentně cítěnou – možnost všechny holocaustem otřesené jistoty své kulturní identity promýšlet znovu v „exilové“ zemi Izrael. Monografie nastiňuje základní kontury nejdůležitějších kontextů, kterými Max Zweig a jeho dílo prošly a dotýká se tak v obecné rovině základních konceptů utváření středoevropské židovské identity ve 20. století. Věnuje se také specifikům německy psané literatury z Izraele jako literatury „meziprostoru“, kterou nelze zkoumat optikou historie pouze jedné kulturní a estetické tradice.